Jdi na obsah Jdi na menu
 


1) Mezinárodní vztahy jako věda

= vědní disciplína, která se zabývá vztahy mezi subjekty mezinárodních vztahů (samostatný stát, unie či federace států, mezinárodní organizace a i jiné subjekty jako politické strany nebo humanitární organizace) a na základě vyhodnocení vztahů mezi těmito subjekty se pokouší vysvětlit a předvídat mezinárodní konflikty a hledat způsoby jejich prevence

- dlouhá hist. tradice, ačkoliv jako samostatná věda byly uznány až po I. svět. válce (Čína, Indie, Řecko a Řím - nejvýz. pro formování anglosaského a evropského smýšlení)

- pojem poprvé použil anglický filosof, ekonom a právník Jeremy Bentham v 80. letech 18. st.

- do poč. 20. st. historie mezinárodních vztahů výrazně provázána s dějinami politického myšlení, až ve 20. st. došlo k jejímu osamostatnění (samostatný podobor politologie)

- řazeny pod politické vědy, ale fungují jako samostatný obor

- tradičně rozlišovány tyto oblasti politologie:

- politická filosofie a teorie

- vnitřní politika

- zahraniční politika

- 20. st. - nové rozlišení (konference UNESCO, Paříž, 1948):

- politická teorie a politické ideologie

- politická systémová analýza

- komparativní systémová analýza

- mezinárodní vztahy (pův. nazývány zahr. politika)

- MV se dělí na:

- výzkum v oblasti zahraničních vztahů

- výzkum nástrojů, které užívají zahr. vztahy (diplomacie, vojenská síla a moc, embargo…)

- mezinárodní ekonomické vztahy

- mírová studia

- teorii mezinárodních vztahů

- světovou politiku

- MV mají několik podoborů (mezinárodní politika, teorie mezinárodních vztahů, mezinárodní ekonomické vztahy, mezinárodní politická ekonomie, světová politika atd.)

- čerpají informace z mnoha vědních oborů (jsou mezioborovou disciplínou):

- historie - min. dipl. vztahy, konflikty mezi státy a jejich řešením,  i ostatními formami mez. života - jen formou popisu událostí, jejich příčinami, průběhem a důsledky

- právo - studie dějin a vývoje mez. práva, jejich nedostatků a tvoření nových právních norem, jež mají upravovat stále nové jevy mez. života

- filosofie - otázky lidské přirozenosti, spravedlnosti i řádu, ale i různých politických idejí

- politologie - studium suverénního státu, otázky práva na sebeurčení, nezávislost apod.

- geografie - zeměpisné faktory významné pro MV (otázka tvaru a délky hranic, vnitrozemských/přímořských států a podobně)

- hlavní teoretické směry oboru

- MV se jako věda konstituovaly po I. svět. válce; skutečný rozvoj MV však spadá až do období po II. svět. válce, kdy se MV staly samostatnou disciplínou

- vývoj oboru MV můžeme sledovat na pozadí tzv. velkých debat probíhajících na poč. 20. st.:

    - idealismus x realismus (30./40. léta)

    - tradicionalismus (realismus a idealismus) x behavioralismus (50./60. léta)

    - neorealismu x neoliberalismus x neomarxismus (pol. 70. let)

    - racionalismus x reflektivismus (80. léta)

a) idealismus x realismus

    = spíše prezentace vlastních názorů (ne polemika či spor)

    - vítězství realistů (získali dominantní pozici během Studené války)

    - hl. témata idealismu i realismu jsou problémy války, míru, rozvoje, svobody apod.

    - idealismus (utopický liberalismus)

    = produkt snah po I. svět. válce vysvětlit příčiny konfliktu a dosáhnout udržení míru ve světě

    - realismus

    = snaha ukázat po II. svět. válce chybný přístup idealistů v chápání mez. systému

    = reakce na utopický liberalismus v oblasti základních otázek o válce a mru

    - kombinuje pesimistický pohled na lidskou přirozenost s představou mocenské politiky mezi státy existujícími v mezinárodní anarchii

    - rozvoj a pokrok nemá v mez. vztazích místo

b) tradicionalismus x behaviorismus

    - 50./60. léta 20. st.

    = konflikt tradičních přístupů (realismu a idealismu) s novým behavioralist. přístupem

    = spor o metodu zkoumání

    - tzv. nový behaviorismus

      = přístup kombinující metody politické vědy, matematiky, přírodních věd a ekonomie (teorie her); použití nové metodologie

      - zaměření na zkoumání prostředí, v němž dochází k pol. rozhodnutím a kde se formují různé pol. aktivní skupiny

- základní pojmy:

- hierarchie = popisuje konstelaci jednostranných vztahů závislosti mezi státy (hegemon/i dominuje/í na špici „pyramidy“ a ostatní státy jsou na něm více či méně závislé)

- hegemon = stát s výsadním postavením, který ovlivňuje ostatní státy a usměrňuje je vojensky, ekonomicky, politicky, kulturně a technologicky

- polarita (uni-, bi -, tri-, multi-) = rozložení mocenského vlivu ve světě na jednu nebo mezi dvě, tři či více nejsilnějších velmocí

- závislost = funkcionální vztah mezi nejméně dvěma veličinami; vztahy jsou charakteriz. kauzálním vztahem - tj. jeden stát má vliv na druhý, ale neplatí to obráceně

- vzáj. záv. (interdependence) = stav, kdy čin aktéra A působí na aktéra B (platí i obráceně)

- nezávislost = stav, kdy na sebe státy nemají žádný vliv

- symetrie = vztah mezi aktéry nebo skupinami aktérů na základě rovných vztahů (tj. za přibl. stejného rozdělení kapacit moci); akce aktéra A vedou k odpovídající akci B a naopak

- asymetrie = stav nerovných vztahů, kdy jedna strana disponuje větší či menší kontrolou a vlivem nad stranou druhou (pomocí hrozby a nátlaku); zvyšování užitku 1 aktéra na úkor druhého (např. centrum, které řídí periférii)

- centrum = privilegované místo v rámci určitého teritoria; řídí, kontroluje a usměrňuje rozhodující část toku zdrojů a informací v daném systému; je řídícím elementem, je však závislé na zdrojích z ostatních oblastí (periferie)

- periferie = prostorová jednotka podřízená autoritě jádra; může být od centra jakkoli vzdálená, ale stále spadá do jeho vlivu a je jím řízena; bez znalosti jádra nelze rozumět postavení, charakteru a vývoji periferie

- např. VB a její kolonie v 19. st.

- semiperiferie = oblast mezi centrem a periferií; rozvinutější než periferie, nedosahuje však charakteristik a schopností jádra; orientuje se na centrum a opomíjí periferii

- mocenská rovnováha = rovnoměrné rozložení moci mezi státy

- merkantilismus = důraz na obchod - především vývoz

 

2) Idealismus

= produkt snah po I. svět. válce vysvětlit příčiny konfliktů a dosáhnout udržení míru ve světě

- teoretický vznik po 1. světové válce (prosazováno již za války)

- dnes nazýván také liberalismus (liberálně-ideologická tradice)

= přesvědčení o možnosti trvalého míru a spolupráce v mezinárodních vztazích (= víra v pokrok) a přesvědčení o rozhodujícím významu institucí pro rozvoj této spolupráce

- prosazuje kolektivní bezpečnost (politiku mocenské rovnováhy považuje za nemorální)

- chápe MV v mnoha dimenzích (nejen politicko-bezpečnostní, ale také hosp., etické a kulturní)

- zpochybňuje roli státu jako výlučného aktéra MV + jednoznačné odděl. vnitřní a vnější politiky

- špatné lidské chování není produktem špatnosti člověka samého, ale špatných institucí –> rozhodující význam mají instituce

- politika:

- nutné založit politiku na rozumu a mravnosti

- existuje přirozený soulad zájmů, národní zájem a mezistátní zájem jsou totožné

- společným zájmem států je zájem mezinárodního společenství

- válka:

= mezinárodní problém, který vyžaduje kolektivní, či vzájemné úsilí o eliminaci

- její příčinou nejsou lidé jako takoví, ale vlády států

- státům se nevyplácí

- frekvence mezinárodních konfliktů může být omezena změnou institucionálního uspořádání

- možnost trvalého míru, který se však musí opírat o změnu norem MV

- lidé jsou schopni usilovat o společné cíle a spolupracovat

- představitelé: V. Wilson (14 bodů idealistického přístupu), J. Carter, Norman Angel

- kritika idealismu:

- neodůvodněný optimismus

- přeceňování role domácí politiky (zahr. politika států reaguje na vnější prostřední bez ohledu specifik domácího prostředí)

- přeceňování role vzájemné závislosti států (vysoká intenzita kontaktů zvyšuje nebezp. sporů)

- přeceňování významu ekonomiky

- není aplikovatelný na dějiny, orientuje se na budoucnost

- vývoj mezinárodních organizací a vliv idealismu na jejich utváření:

- Společnost národů a OSN jako prototyp globální organizace

- Valné shromáždění OSN s rovným hlasovacím právem pro všechny státy bez ohledu na jejich mocenské postavení

- odzbrojení ve 20. století:

    - Odzbrojovací konference v Haagu

    - Ženevské konvence

    - kontrola jaderného zbrojení – silné a slabé stránky odzbrojovacích procesů

 

3) Realismus

- snaha ukázat po II. svět. válce chybný přístup idealistů v chápání mez. systému

= reakce na utopický liberalismus v oblasti základních otázek o válce a míru

- kombinuje pesimistický pohled na lidskou přirozenost s představou mocenské politiky mezi státy existujícími v mezinárodní anarchii

- vznik 30. a 40. léta 20. století

- polemika s koncepcí politického idealismu

= poznání, jak k boji o moc dochází a navrhování možností kontroly

- prosazuje mocenskou rovnováhu

- stát:

- racionální aktér usilující o sebezachování

- státy + jejich vedoucí představitelé jsou nejvýznamnější činitelé MV

- cíle státu definovány v pojmech moci, jinak než mocí, cíle nelze dosáhnout či obhájit

- politika je nekonečný boj o moc

- zahraniční politika :

- řídí se zákonitostmi vycházejícími z lidské přirozenosti

- odráží vědomí národního zájmu

- umění zahr. politiky = sladit cíle s její mocí

- čl. spojen s agresivitou a soutěživostí + pud sebezáchovy; vůle po živ. se mění ve vůli po moci

- představitelé: H. Morgenthau, W. Lippmann, G. Kennan

Idealismus Realismus
nadřazuje univerzální etická pravidla politice považuje etiku za výsledek politiky
slouží k vytvoření nového světa pouze odráží zavedenou praxi
voluntaristický - možnost radikální změny aktem vůle deterministický (předurčený) - realitu můžeme poznat, nikoli radikálně měnit
blízký intelektuálovi blízký diplomatovi

- chod dějin = kyvadlo pohybující se mezi realismem a idealismem (Edward Carr)

Teorie her

= snaha racionálně vysvětlit některé jevy v politice a mezinárodních vztazích; matematická teorie rozhodování 2 na sobě závislých hráčů (států)

- rozvinula se za Studené války (na příkladech USA a SSSR); propagátor John Wash

- předpokládá racionalitu, tedy racionální chování účastníků (států)

- hráč (stát) si stanovuje cíle a volí si strategie

1) Hra na zbabělce

- dokazuje teorii Thomase Hobbse (x J. J. Rousseau)

 

SSSR

USA

  ustoupit neustoupit
ustoupit (0;0) (-100;10)
neustoupit (10;-100) (-100;-100)

- řešení:

    = strategie, s jejíž pomocí hráč (stát) přesvědčí svého partnera o své iracionalitě (tj. o připravenosti riskovat)

    –> iracionalita může být racionální strategií (např.: jaderný konflikt - vzájemná neústupnost může vést k vzájemnému zničení; ústupek vede k oslabení prestiže)

2) Dilema vězňů

- maximalizace vlastního užitku nevede k všeobecnému prospěchu, nýbrž naopak všechny poškozuje

- zpochybňuje liberální pohled na svět

 

SSSR

USA

  spolupracovat nespoluprac.
spolupracovat (4;4) (-3;6)
nespoluprac. (6;-3) (0;0)

- řešení:

    - nejvýhodnější je spolupracovat (tedy nepřiznat se)

- uplatnění realismu v praxi:

- období „Koncertu velmocí“ (zhruba 1815 - 1853) jako doba realistické politiky vyvažování vlivů jednotlivých států

- realistický přístup ve 20. století – období détende, sbližování s Čínou apod. jako rezignace na morálku v politice

- Rada bezpečnosti OSN jako model velmocenské vlády nad světem

 

4) Vestfálský světový systém

- 1648 - 1815; kompromis válčících stran

- 1648 uzavření míru (Münster - císař x Francie, Ösnabrück - císař x protestanti - Švédsko)

- 30-ti letá válka:

    císař + Španělsko + katolická německá knížata (podpora Polska)

        X

    Francie + Švédsko + Dánsko + protest. něm. knížata (podpora Anglie, Nizozemí a Ruska)

- náboženská válka (katolíci x protestanti) 1618 -1648

- snaha zamezit šíření habsburské hegemonie v Evropě

- z evropského hlediska nedojde k vyřešení konfliktu, v Českých zemích však Habsburkové vítězí (1627 Obnovené zřízení zemské) - české země se stávají neoddělitelnými zeměmi Habsburků

- z války těží Francie (stává se evropským hegemonem), Švédsko a VB

- Habsburkové - Rakousko, České země, část Uherska, Svatá říše římská, Španělsko + kolonie, J Nizozemí (S se odtrhlo - vestfálský systém uzná jeho nezávislost)

- hl. změny:

1) proměna státu jako základního aktéra mezinárodních vztahů - důraz na státní suverenitu

2) evropská kolonizace světa (vojenskou a obchodní expanzí)

    - zahájená r. 1415 a završená koncem 19. st. sjednotila svět

    - europocentrismus = nadřazení Evropy zbytku světa

    - kolonialismus = vytváření kolonií v rozvojových částech světa (Afrika, Asie) evropskými mocnostmi (Anglie, Francie, Německo, Nizozemí, dříve Španělsko…)

    - kolonie = imperialisticky ovládané a vykořisťované území (rozvoj. země)

    - metropole = stát ve vztahu ke svým koloniím; hl. město státu

3) územní změny - Francie získala 3 biskupství - Mety, Toul, Verdun; Švédsko získalo Přední Pomořany, Wismar a Brémské arcibiskupství; Říše - knížata posílila svou pozici na úkor císaře; upevnění politické roztříštěnosti Německa; uznání nezávislosti Nizozemí (Španělskem) a Švýcarska

Národní stát (státní suverenita)

- stát = politicko - právní jednotka se stálým obyvatelstvem (které se hlásí k danému státu), přesně vymezeným územím a vládou schopnou zajistit suverenitu

- národ = etnická skupina spojená minulostí, kulturou a jazykem (ale také skupina, která do značné míry cítí a jedná jako jedna psychická skup. - např. americký národ)

- Vestfálský mír mnohostrannou dipl. dohodou stvrdil nové uspořádání vztahů evropských mocností a uznal státní suverenitu jako princip MP; Vestfálské smlouvy ukončily spory o suveren. tím, že neuznaly žádnou nadstátní autoritu - zákl. principy státního systému (dodnes)

- státní suverenita (zákaz zasahování do vnitřních věcí státu z vnějšku):

1) vnitřní princip

    = stát je svrchovaným správcem území a obyvatelstva, na němž se rozkládá a nikdo nemůže zasahovat do jeho vnitropolitického chování a

    - žádná substátní jednotka (svobodná města, vévodové) není právní jednotkou ve vztahu k zahr. (není subjektem MP - nemůže vyhlaš. války, podepisovat mez. smlouvy)

2) vnější princip

    = všechny státy jsou si vzájemně právně rovny

- stát je suverénní tehdy, pokud ve svém jednání není omezován žádnými překážkami a nemusí-li nikoho žádat o povolení něco činit, jedná podle svých zájmů a představ

- nositelem suverenity je státní moc (vláda)

- středověká Evropa: král měl autoritu politickou, ale byl odpovědný duchovní autoritě (zápas o nadřazenost církevní a světské moci až do ukončení 30-ti leté války)

- stát je neomezenou legitimní politickou jednotkou světového systému!

Velmocenská centra do 18. st.

- 16. století:

- pokračující kolonizace mimoevropských regionů: Španělsko a Portugalsko jako první generace koloniálních mocnosti

- monarchie jako dominující politické zřízení v Evropě

- 18. století:

- počátky nového rozdělení sil v Evropě - formování „velmocenské pětky“ - Anglie, Francie, Prusko, Rakousko, Rusko (poslední 3 - státy Svaté aliance)

- počátky průmyslové revoluce: počátek evropské dominance ve světové politice

Váš prohlížeč možná nepodporuje zobrazení této zprávy.

Situace v Evropě roku 1648 

 

5) Evropský koncert

Napoleonské války

- 1789 pád Bastily - ukončení Velké Francouzské revoluce

1) 1792 vznik francouzské republiky, poprava krále

2) 1793 - 4 uchopení moci jakobíny - Jakobínská diktatura (Maxmilián Robespierre) - popravy (gilotina) → odpor proti vládě jakobínů - termidorský převrat

3) termidorská éra - nová ústava

4) Direktorium - (vláda 5 direktorů) - nástup Napoleona Bonaparteho (10 let konzul)

- státní převrat Napoleona zruší direktorium a nastolí konzulát (1802 - doživotní konzulát)

= pokračování revolučních válek ve Francii; 1803 - 1815

- 1804 Napoleon korunován císařem → obnovení císařství

- 1806 zánik Svaté říše římské a vytvoření Rakouského císařství a Rýnského spolku (Napoleon prorektorem)

- 1914 obnovení vlády Bourbonů (Ludvík XVIII.)

- nejslavnější Napoleonské bitvy:

- 1805 Bitva u Slavkova (Bitva Tří císařů) - výhra

- 1805 Bitva u Trafalgaru (admirál Nelson) - prohra

- 1812 tažení do Ruska (Bitva u Borovina, vstup do Moskvy) - prohra

- 1813 Bitva u Lipska (Bitva národů; bitva Francie proti koaličním armádám VB, Ruska, Pruska a Švédska) - prohra

- po Bitvě u Lipska obsazení Francie Pruskem a odškodnění Napoleona doživotní vládou nad ostrovem Elba

- 1915 návrat Napoleona (přerušení Vídeňského kongresu - tzv. Stodenní císařství), Bitva u Waterloo - prohra a konečné uvěznění Napoleona na ostrově sv. Helena

- znovu nastolena vláda Bourbonů